V úterý přijali ministři zahraničí zemí Evropské Unie nezvykle tvrdé usnesení, ve kterém odsuzují teroristické organizace v pásmu Gazy, které řídí Hamás. „Jsou to činy, které jsou trestné a neomluvitelné”, stojí ve vyjádření EU k vypalování raket na Izrael.
Došlo tedy k posunu ve vnímání vleklého konfliktu mezi Izraelem a Palestinci? Snad ano. Dokonce i hlavní západní média, která se většinou otevřeně přikláněla na stranu Palestinců, jako by změnila úhel pohledu a v mnoha případech alespoň objektivně referují o obou stranách konfliktu. Přesto ale zůstává situace v Gaze na předních stranách novin a na prvních místech světového zpravodajství. I přes obrovskou tragédii malajsijského letu, i přes zuřící válečné konflikty se stovkami a tisíci mrtvých a zraněných v různých částech světa, v Sýrii, Iráku, Afganistánu a jinde, svět se stále zajímá o maličký stát, který bojuje o přežití.
Ano, z podstaty věci se jakožto zástupci židovské komunity nemůžeme k tragickému a dlouhodobému konfliktu vyjadřovat, aniž bychom nebyli jednostranní. Jsme. Možná i proto, že máme podrobnější informace z izraelských zdrojů a můžeme sledovat vývoj situace prakticky hodinu po hodině. Podle našeho přesvědčení jsou tyto informace pravdivé. Který stát by na své území nechal beztrestně dopadat rakety? A kdo by – na druhou stranu – schovával odpalovací zařízení a arzenály zbraní ve školách a v nemocnicích?
Alarmující pro nás je však ještě něco jiného. V souvislosti s konfliktem se teď v Evropě začínají ozývat hlasy, které by ještě před pár měsíci či lety nemohly zaznít. Navíc se dějí věci, které byly doposud nepředstavitelné a pro většinu společnosti nepřijatelné. O minulém víkendu byla v Paříži napadena synagoga plná věřících, kterým bylo vyhrožováno fyzickou likvidací a museli čekat dlouhé hodiny, než zasáhne policie. Demonstrující se před synagogou hrdě hlásili k Mohamedovi Merahovi, vrahu dětí z židovské školy v Toulouse. Na sociálních sítích se objevují otevřené výzvy k likvidaci Židů. Dokonce na propalestinských demonstracích v západoevropských městech zní v těchto dnech neuvěřitelná hesla “Smrt Židům!”, “Smrt sionistům”, “Hitler měl pravdu”.
Příští rok uplyne 70 let od konce druhé světové války. Války, ve které zahynulo 6 milionů Židů. Jenže všech obětí bylo nakonec celkem desetkrát víc. Ne, nelze dělat historické paralely, každá doba je jiná, každá přináší jiné problémy a jiná řešení. Nelze ale nevzpomenout na to, že podobné výkřiky a podobné situace Evropa zažívala právě před vypuknutím druhého válečného konfliktu celosvětového rozsahu. Jen malá hrstka Židů přežila holocaust a dožila se dnešních dnů. Dovedeme se vůbec vcítit do jejich pocitů, když je v roce 2014 v synagoze zastihne zuřící dav nebo když se – často s velkými fyzickými obtížemi – musí rychle dostat do krytu v Tel Avivu, protože sem letí raketa ….
Lidstvo se, zdá se, nepoučilo. Ale naděje je v občanské společnosti. Ta by se měla rázně postavit proti takovýto projevům. Bude však dostatečně silná? Naděje se řekne hebrejsky Hatikva a není náhodou, že Hatikva je také izraelská státní hymna na melodii téměř identickou se Smetanovou Vltavou. Snad právě proto je situace v české společnosti jiná. Na podporu Hamásu přišla na Václavské náměstí demonstrovat jen hrstka lidí. Na podporu Izraele se na stejném místě objevilo lidí daleko více. I v tomto je české prostředí stále odlišné od zbytku Evropy. Jak dlouho?
Tomáš Kraus
Autor je tajemníkem Federace židovských obcí v České republice
a viceprezidentem Evropského židovského kongresu.
