Březnové číslo měsíčníku Roš chodeš přináší mj. rozhovor s politikem a novinářem, bývalým ministrem obrany ČSR Lubošem Dobrovským. ■ O newyorském Centru židovské historie a několika současných výstavách, jež jsou v této instituci k zhlédnutí, píše Arno Pařík. ■ Úryvkem z pozoruhodné knihy rozhovorů dvou významných osobností předválečného Československa novináře Ferdinanda Peroutky a spisovatele Johannese Urzidila připomínáme letošní 40. výročí Urzidilova úmrtí. ■ Britský historik Orlando Figes se společně s týmem dobrovolníku z organizace Memorial (která působí v několika městech bývalého sovětského svazu) zabývá svědectvím lidí, kteří byli perzekvováni v době Stalinovy diktatury. Materiály, které získal, se staly základem pro knihu Šeptem, soukromý život ve Stalinově Rusku. Nezanedbatelnou pozornost v ní věnuje také židovské problematice. V březnovém Rch přinášíme recenzi, která se na židovský prvek knihy soustřeďuje. ■ V čísle pokračujeme v exkurzích do různých míst světa v rámci cyklu Kde všude mají Židé domov. Tentokrát se dozvíte o historii a současnosti horských Židů, sídlících na Severním Kavkaze. ■ Zbyněk Petráček se zamýšlí nad novým problémem dnešního Izraele – nad tím, zda tzv. pomlčkoví Izraelci (občané, kteří mají izraelské pasy, ale dlouhodobě pobývají v zahraničí) mají volit a jak by jejich volební účast ovlivnila složení Knesetu. ■ O letošním setkání v Osvětimi, jež se za přítomnosti politiků a přeživších z celého světa koná každoročně v lednu, o a úskalích oficiálního připomínání tragédie šoa píše T. Kraus. ■ V březnovém Rch naleznete dále např. recenzi knihy novinářky Anny Bikont My z Jedwabneho, jež se zabývá jedním z temných míst novodobé polské historie, či malé ohlédnutí za autorem, jenž obohatil americkou literaturu o nestárnoucího výrostka Holdena Caulfielda, protagonistu knihy Kdo chytá v žitě. J. D. Salinger v lednu v téměř devadesáti letech zemřel. ■ V pravidelné rubrice „Kalendárium“ si mj. připomínáme málo známý osud Marie Schmolkové, ženy, která až do úplného vyčerpání sil pomáhala organizovat emigraci československých Židů ohrožených nacismem.

Pár věcí se podařilo

Rozhovor s politikem a novinářem Lubošem Dobrovským

Luboš Dobrovský se narodil roku 1932 v Kolíně. Po studiu na vojenském gymnáziu (maturitu složil na civilní škole) studoval dálkově pedagogickou školu a po vojně pak ruštinu a češtinu na FF UK. V letech 1960–1968 pracoval v Čs. rozhlasu, po srpnové okupaci krátce v literárním měsíčníku Plamen, později ve skladu Památníku písemnictví; po podpisu Charty 77 se živil jako myč výloh. Koncem roku 1989 vstoupil do politiky: byl mluvčím Občanského fóra, náměstkem ministra zahraničí, ministrem obrany (1990–1992), vedoucím kanceláře prezidenta republiky (1992–1996) a velvyslancem v Ruské federaci (1996–2000). Dnes je v důchodu.

Pane Dobrovský, můžete nám říci něco o vaší rodině?

Můj tatínek pocházel z pražské židovské rodiny, dědeček byl pražský Žid německého jazyka, tatínkova matka, moje babička, byla maďarská Židovka maďarského jazyka a německy se naučila až poté, co se seznámila s dědečkem. Dědeček se jmenoval Samuel Hammerschlag, to je moje původní jméno. Otec se jmenoval Ludvík.

Maminka byla Češka, ale i její rodina má složité etnické kořeny. Dědeček byl český švec od Plzně a babička byla sudetská Němka; i ona se naučila česky teprve, když se seznámila s dědečkem. Můj položidovský původ měl pro mého otce tragický zádrhel, protože ve své odpovědnosti za rodinu přiměl maminku k tomu, aby souhlasila s tím, že se formálně rozvedou. Podepsal si tím ortel a šel rovnou v roce 1942 do transportu. Tím pádem se maminka Marie se mnou a s bratrem zachránila.

Jak jste tu dobu jako dítě vnímal?

Samozřejmě velmi složitě, zkresleně a nebyl jsem účasten rozhodování rodičů. Vím jen, že to, co se dostalo k mým uším, mě trochu děsilo. Tatínka jsem měl velmi rád, velice jsem si ho vážil, protože v celé té naší složitě rozvětvené rodině platil za intelektuála.

Čím byl otec?

Táta byl úředníkem, ale měl velmi složitý osud. Když jeho rodiče zemřeli, byl nucen prodat movitý majetek, který v Praze měli, aby podělil z výtěžku čtyři sourozence. A s tím, co zbylo, odjel na cestu, která trvala čtyři roky. S kamarádem Pelzbauerem se dostali do Indočíny, kde založili pivovar. Táta se potom odstěhoval do Šanghaje, kde spolupracoval s jakýmsi německým exportérem, ale mezitím na něj čekala v Kolíně maminka, kterou dědeček nutil k tomu, aby urychlila svatbu.

 Pod tlakem maminky a ekonomické situace, jeho zaměstnavatel zkrachoval, nasedl jako topič na parník, přepravil se do Francie, do Marseille a za vydělané peníze z topičství tak akorát dojel do Kolína. Protože ale uměl hodně cizích jazyků: německy, maďarsky, anglicky, francouzsky a trochu portugalsky, stal se užitečným úředníkem kolínské fabriky na cyklon B.

Na cyklon B?

Tenkrát se používal na hubení štěnic. V napadených lokalitách se zalepila okna a dveře, vysypaly tam pivní tácky nasycené stabilizovaným cyklonem B, což je polymerovaný kyanovodík, který se odpařuje, a ničily se tím štěnice a vůbec všelijací brouci v bytě. V továrně pracovalo několik významných chemiků Židů, kteří stabilizaci plynu vymysleli.

Jak se vyvíjel dál osud vašeho otce?

Dlouho jsme o něm neměli zprávu a až někdy uprostřed války jsme dostali vzkaz, že pojede transport, ve kterém měl údajně být.

Už předtím nás vyhnali z bytu a přestěhovali na vesnici. Louka za barákem končila železničním náspem, po kterém měl transport na východ jet. Probděli jsme několik nocí, ale tátu jsme samozřejmě neviděli. Po válce jsme se dozvěděli, že v jednom z těch vlaků doopravdy byl, přednosta v Kolíně s ním dokonce mluvil. Za války se ale bál nám něco takového sdělit.

Co bylo po válce?

Nejprve jsme čekali na tátu, ale nevrátil se. Když se máma z toho šoku vzpamatovala, seznámila se s plukovníkem československé armády Dobrovským, který prošel obě fronty. Po něm se dodnes jmenujeme. To přejmenování bylo emocionální vyjádření našeho vynikajícího vztahu s druhým mužem naší maminky. Jestli to bylo rozumné nebo ne, nevím, netroufám si to posoudit. Svého nevlastního otce si dodnes moc vážím, protože jeho mravní síla byla neuvěřitelně mohutná a já jsem mu vděčen za mnohé, co vnesl do mého života: byl to nejen zájem o věci spojené s armádou.

(pokračování naleznete v březnovém čísle Roš chodeš)

POHLEDNICE Z NEW YORKU:

VÝSTAVY V CENTER FOR JEWISH HISTORY

Na jihu Chelsea, ve čtvrti galerií nedaleko Union Square, na klidné West 16th Street, mezi Pátou a Avenue of Americas, najdete v čísle 15 za nenápadnou cihlovou fasádou Center for Jewish History, jednu z nejvýznamnějších židovských badatelských a kulturních institucí nejen v New Yorku. Centrum sdružuje pět historických a muzejních organizací, které byly donedávna roztroušeny na různých místech, a proto obtížně přístupné. Nyní jsou pod jednou střechou, doplněny moderním knihovnickým a archivním zařízením i výstavními prostory, které usnadňují využití všech fondů. Centrum slouží především jako knihovna a archiv, obsahuje ale také rozsáhlé sbírky fotografií a filmů, plakátů, uměleckých děl a kultových předmětů, které jsou základem jeho bohaté výstavní činnosti. Jak řekl kolega, člověk se musí vždycky divit, kolik nejrůznějších výstav se vejde do na první pohled nijak rozlehlé budovy.

Z více než osmi dočasných výstav, které jsme tu na přelomu roku navštívili, k nejzajímavějším patřily např. výstava American Jewish Historical Society o životě a úspěšných rolích židovské hvězdy éry němého filmu Pages from a Preforming Life: The Scrapbooks of Molly Picon (Stránky z hereckého života: Alba výstřižků Molly Picon), zpestřená dobovými fotografiemi, ukázkami z filmů a hlavně nádhernými plakáty z dvacátých let. Malá ale zajímavá výstavka YIVO Institute One Foot in America: Jewish Emigrants of the Red Star Line (Jednou nohou v Americe: Židovští emigranti z Red Star Line) je zase věnována historii paroplavební společnosti, která od konce 19. století hrála významnou úlohu při emigraci statisíců židovských vystěhovalců z východní Evropy do Nového světa. Společnost sídlila v belgických Antverpách, kde pro vesměs chudé vystěhovalce časem vznikl komplex ubytoven, z nichž jedna bude nyní přeměněna na muzeum. O dvou dalších výstavách bychom se však rádi zmínili podrobněji.

RAPHAEL LEMKIN, ŽIVOT A DÍLO

Yeshiva University Museum představuje v centru výstavu Letters of Conscience: Raphael Lemkin and the Quest to End Genocide (Dopisy svědomí: Raphael Lemkin a požadavek ukončit genocidu), věnovanou životu a dílu muže, který vytvořil a do právního a politického slovníku prosadil pojem genocidy. Raphael Lemkin (1900–1959) se narodil v Polsku, studoval na univerzitě ve Lvově filologii, filosofii a práva. V roce 1929 byl jmenován státním zástupcem soudu ve Varšavě a tajemníkem komise pro kodifikaci právního systému Polské republiky. K zájmu o téma jeho života ho přivedlo vyvražďování Arménů v osmanské říši. V roce 1921 zblízka sledoval berlínský proces se Soghomonem Tehlirianem, Arménem obžalovaným z atentátu na Mehmada Talaata, jednoho z hlavních strůjců arménské genocidy. „Proč je zločinem, když jeden muž zavraždí druhého, ale nikoli když vláda zavraždí milion?“ kladl si tehdy otázku. V roce 1933 se na konferenci Společnosti národů o unifikaci trestního práva v Madridu poprvé pokusil prosadit pojem „zločiny barbarství a vandalismu“ do mezinárodního práva (německá delegace na protest opustila sál). Kvůli tomuto vystoupení se musel vzdát postavení státního zástupce a stal se soukromým advokátem ve Varšavě. V září 1939 unikl z Varšavy přes Litvu do Švédska, kde přednášel na universitě ve Stockholmu. Později se přes Sibiř, Japonsko a Pacifik dostal do Spojených států; působil na Dukově a Yaleově univerzitě, od r. 1942 na americkém ministerstvu zahraničí a jako poradce Výboru pro válečnou ekonomiku.

To, co Lemkin původně označoval jako „zločiny barbarství a vandalismu“, nemělo dosud žádné jméno (Churchil mluvil např. o „zločinech beze jména“). Až v roce 1943 poprvé definoval svůj neologismus, odvozený od řeckého genos (druh, kmen) a latinského cidium – zabíjení, vraždění. Současně napsal svoji nejdůležitější práci Axis Rule in Occupied Europe (Vláda Osy v okupované Evropě, 1944), v níž bylo slovo „genocida“ poprvé podrobně definováno a zveřejněno. Svět mu však začal naslouchat teprve, když začaly vycházet najevo důsledky šoa, v němž Lemkin přišel o 49 členů své rodiny. V roce 1945 byl jmenován poradcem Nejvyššího soudu a vrchního zástupce norimberského procesu R. H. Jacksona. Příštího roku se na pařížské mírové konferenci pokoušel dosáhnout včlenění pojmu genocidy do mírových smluv. Po dalších dvou letech úsilí a intenzivních jednání byla 9. 12. 1948 jeho Deklarace o předcházení a potrestání zločinů genocidy přijata OSN jako první mezinárodní dokument na ochranu lidských práv (k její ratifikaci došlo v lednu 1951). Dvakrát byl nominován na Nobelovu cenu míru, Americký židovský kongres mu udělil cenu Stephana Wise za výjimečné zásluhy. V roce 1959 Raphael Lemkin podlehl infarktu; pohřbu muže, který zasvětil svůj život památce milionů, se účastnili jen nejbližší spolupracovníci. Jeho náhrobek nese stručný epitaf: „Otec Deklarace o genocidě“.

(celý článek naleznete v březnovém čísle Roš chodeš)

ŠEPTEM. NEBO JEN MLČKY

Soukromý život ve Stalinově Rusku

Svědectví pamětníků, kteří na vlastní kůži zažili perzekuci totalitních mocí (ať nacistické či komunistické) se již staly neoddělitelnou a uznávanou součástí zkoumání historie. Prostřednictvím soukromých záznamů, zápisků, dopisů, deníků, vzpomínek či výpovědí obětí získáváme o hrůzné době názornější představu, než jak ji dokážou vytvořit práce historické.

Nedávno vyšla v českém jazyce kniha, která je výsledkem několikaleté práce týmu, jenž sbíral svědectví lidí v zemi, kde byly komunistickou diktaturou nějakým způsobem postiženy 25 milionů lidí. Přes milion z nich bylo zavražděno, osmnáct milionů potrestáno pobytem v gulagu, odkud se 4,5 milionu „viníků“ nikdy nevrátilo, dále vyhnanstvím, ztrátou majetku, rodiny, domova.

Památník vzpomínek

Objemná kniha se jmenuje Šeptem. Soukromý život ve Stalinově Rusku. Napsal ji britský historik Orlando Figes (nar. 1959), syn spisovatelky Evy Gigesové (rozené Ungerové), původem z Berlína, odkud její židovští rodiče dokázali s dětmi včas uprchnout. Šeptem předcházely dvě práce o ruské historii: Tragédie národa (česky pod názvem Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924) a Natašin tanec. Kulturní historie Ruska (č. 2004). Všechny české překlady Figesových knih, které v Británii, USA a Francii získaly řadu ocenění, vydala společně nakl. Pavel Dobrovský-BETA a Jiří Ševčík v Praze a Plzni.

Figes v letech 2003 až 2006 spolupracoval s odborníky ze společnosti Památník (Мемориал; www.memo.ru), která funguje na dobrovolnické bázi od počátku 90. let v několika postsovětských republikách. Její členové dokázali shromáždit několik stovek rodinných archivů (dopisů, deníků, osobních záznamů, vzpomínek, fotografií a artefaktů), jež po sobě zanechali přeživší stalinského teroru. V každé rodině, která materiály poskytla, hovořili s nejstarším členem rodiny, jenž byl schopen k památkám něco říci. Vznikl pozoruhodný soubor dokumentů a svědectví o soukromém životě ve Stalinově Rusku od 20. let 20. století, přes tyranovu smrt (1953) až k přesahům jeho vlády do současnosti. Na jeho základě napsal Figes svou knihu a vytvořil webové stránky. Touto prací navázal na monumentální dílo Gulag od Anne Applebaumové (česky 2004). Figes se ovšem věnuje životu lidí nejen v gulazích, ale i na „svobodě“ a ve vyhnanství a po návratu z něj. Soustřeďuje se i na sociologické a psychologické aspekty Stalinovy diktatury. Tomu, do jaké míry prorůstaly ideologie a strach z trestu i do nejsoukromějšího života, jak jej ovlivňovaly do té míry, že se z obyčejných lidí stávali spoluviníci či přinejmenším udržovatelé zhoubného systému, a kolik odvahy a vnitřní síly museli perzekvovaní mít, aby dokázali přežívat.

Jeden z mnoha

Nezanedbatelnou pozornost Figes věnuje i ruským Židům. Jednu linii knihy tvoří osud rodiny Laskinovy, pro první generaci sovětských Židů typický. Samuil Laskin se roku 1922 přestěhoval se ženou a třemi dcerami z venkova do Moskvy, neboť život ve velkoměstě bral jako šanci k lepšímu životu, který mu jako Židovi byl před rokem 1917 zapovězený: v rámci NEPu chtěl soukromě obchodovat a nechat vystudovat dcery na univerzitě. Revoluci tedy bral jako cestu k osvobození Židů. Obchody mu šly dobře, takže mohl koupit rodině byt. „V roce 1914 žilo v Moskvě 15 000, v roce 1937 už čtvrt milionu Židů, kteří sem přišli z Pásma osídlení (západní oblast carského Ruska, v níž se Židé směli usazovat). Byli to obchodníci, ale tvořili také součást stranické elity, úřednictva, armádních i policejních důstojníků.“ Byli to lidé asimilovaní, kterým bolševické útoky na všechna náboženství příliš nevadily. Vláda tehdy podporovala „proletářskou“ jidiš kulturu, fungovaly školy, v nichž se učilo v jidiš, jidiš divadla a kina, v Moskvě bylo slavné jidiš divadlo Solomona Michoelse. Židé udržovali židovsko-rusko-sovětskou identitu, přičemž židovství vyhradili sféru ryze soukromou, v podobě rodinných oslav svátků, a někdy ani to ne. Pokládali se hlavně za sovětské občany...

Jenže na přelomu let 1923 a1924 se kvůli nedostatku zboží a inflaci „nepmani“ – drobní obchodníci – dostali do nemilosti: museli platit zvláštní daň a ztratili volební právo. Podruhé se trh zhroutil v roce 1927. Tehdy už se k moci dostal Stalin, který prohlásil obilnou krizi za „kulackou stávku“ a rozhodl, že je třeba obnovit „třídní boj“ proti „buržoazním specialistům“, nepmanům a všem „zaprodancům buržoazie“. Laskinovy dcery tím pádem měly kádrový škraloup a z jejich univerzitních studií sešlo, otec se nakonec kvůli tomu, že nedokázal platit vysoké daně, ocitl ve vězení a pak ve vyhnanství. Po zákazu NEPu vláda zrušila soukromé vlastnictví. Samuilovi bolševici vyvlastnili byt i firmu, jeho znovu uvěznili. N. Mandelštamová ve svých Vzpomínkách o S. Laskinovi napsala: „Prožil celý život ve vyhnanství a při návratech z vyhnanství a později potkalo totéž jeho dcery a zetě, kteří rovněž prošli vyhnanstvím a tábory. Rodinná historie je souhrnem typických sovětských životopisů, až na to, že v jejím centru stojí otec, který se za ta léta nikdy nezměnil. Byl zosobněním židovské svatosti, tajemné duchovnosti a dobroty, za něž Bůh odměnil Joba.“

Kampaň proti „zrádcům“

Osud, jaký potkal S. Laskina, nebyl namířen speciálně proti Židům, ale proti všem zhruba 400 tisícům drobných obchodníků (z nichž ovšem Židé tvořili velkou část). Zásadní protižidovská kampaň přišla až poté, co Stalin pochopil, že Stát Izrael, jehož založení a existenci v počátcích zásadně podporoval, se nestane Sovětům oddanou zemí, ale bude se orientovat na USA. Bezprostředním impulzem mu prý byly demonstrace před Velkou moskevskou synagogou při návštěvě izraelské ministerské předsedkyně Goldy Meirové, kdy mnohatisícový dav překonal strach a dal najevo sounáležitost s židovským státem. Vrcholem protižidovské kampaně proti „špionům a zrádcům“ se stalo tažení proti židovským lékařům a v jeho rámci monstrproces s vedoucími představiteli Židovského antifašistického výboru (ŽAV). Byl založen roku 1942 s úkolem organizovat pomoc pro sovětský boj proti nacistům; v jeho čele stál divadelník Michoels a řada dalších židovských osobností (převážně umělců, literátů, intelektuálů). Stalin práci výboru kontroloval a podporoval, v létě 1943 dokonce povolil, aby Michoels (pod dohledem svého tajemníka a informátora NKVD básníka Jicchaka Fefera) odjel na několikaměsíční turné do USA, Mexika, Kanady a Velké Británie. Bylo to poprvé, kdy představitelé sovětských Židů mohli oficiálně vyjet na Západ a turné vzbudilo velkou pozornost. Setkali se mj. s A. Einsteinem, Ch. Weizmanem, Ch. Chaplinem či M. Chagallem a pro bojující Rusko získali přes 30 milionů dolarů a materiální pomoc.

Po skončení války ŽAV shromažďoval dokumenty o holokaustu, o obětech, ale i o účasti židovských vojáků v bojích (a také třeba o kolaboraci Ukrajinců při vraždění Židů). Výsledkem této práce (na níž se podílel i spisovatel Vasilij Grosman) měla být Černá kniha vydaná paralelně v Rusku a USA. V New Yorku r. 1946 skutečně vyšla, ruská edice se objevila až roku 1980 v Jeruzalémě a pak 1991 v Kyjevě. ŽAV se snažil i o oživení jidiš kultury v zemi, navrhl dokonce založit autonomní židovskou republiku na Krymu. Na počátku roku 1948 byl zavražděn Michoels – jeho smrt byla tehdy ještě vydávána za autonehodu. V listopadu téhož roku bylo patnáct hlavních aktivistů ŽAV, včetně jidiš básníků básníků Markiše, Hofšteina, Fefera, spisovatelů Kvitka a Bergelsona či bývalého člena ústředního výboru strany Lozovského, zatčeno, označeno za špiony ve službách Izraele a Ameriky a odsouzeno k smrti (zastřeleni byli o tzv. noci básníků, 12. srpna 1952). Další byli posláni do gulagu či vyhnanství. Případ židovských lékařů, jenž byl roku 1950 „obohacen“ o „antisovětskou skupinu židovských buržoazních nacionalistů ve Stalinových závodech“, se táhl měsíce po Stalinově smrti, definitivně rehabilitováni byli obžalovaní až v půli 50. let.

(celý článek naleznete v březnovém čísle Roš chodeš)