Odškodnění a restituce

Odškodnění obětí nacionálně socialistické persekuce v ČR

V rámci Postupimské dohody a následně na základě Pařížských dohod vznikla Německu povinnost uhradit válečné škody. To se týkalo rovněž odškodnění jednotlivců, kteří během druhé světové války utrpěli újmu na zdraví, majetku či přišli o rodiče, příbuzné atd. Právní možnost uplatnit tento nárok měli poškození do r.1969, avšak pouze za určitých podmínek, zejména pokud měli trvalé bydliště v Německu, příp. osvědčili svou původní německou národnost (tzv. Volksdeutsche). Vzhledem k tomu, že tyto podmínky, zakotvené do německé legislativy, nemohla převážná většina poškozených splnit, promítla se ustanovení o odškodnění fyzických osob (tzv. Wiedergutmachung) do bilaterálních smluv, uzavíraných s Německem. Takto byly uzavřeny dohody s převážnou většinou států západní Evropy, USA a Izraele. Po r.1969, kdy již nemohly být individuální nároky uplatněny v plné míře, byla v případě židovských obětí, pověřena výplatou odškodnění mezinárodní organizace Conference on Jewish Material Claims against Germany, krátce Claims Conference. Ta získala od SRN příslušnou finanční hotovost (Härtefond), ze které kryla jednotlivé nároky, a to ve dvou krocích – jednorázový paušál ve výši 5.000,- DM, poskytnutý ihned po uznání nároku, a poté příplatek k důchodu ve výši 300,- až 500,- DM měsíčně. Tato úprava je zakotvena v legislativě SRN v tzv. Zákoně o vyrovnání břemen (Lastenausgleichgesetz). Článek 2 tohoto zákona však – poplatně době vzniku – omezuje okruh oprávněných osob pouze na občany států tzv. Západu.

V době navazování diplomatických styků mezi SRN a ČSSR v sedmdesátých letech byla záležitost odškodnění rovněž projednávána. Podle jedné verze byly nároky odmítnuty německou stranou s poukazem na povinnost úhrady válečných škod ze strany tehdejší Německé demokratické republiky, podle druhé verze odmítlo návrh německé strany na výplatu odškodnění komunistické vedení tehdejšího Československa. Faktem zůstává, že – s výjimkou úhrady odškodnění obětem lékařských pseudopokusů – až do roku 1989 nebylo v této věci nic učiněno ani nijak jednáno. Mezistátní dohoda, uzavřená v roce 1992 (Dienstbier-Genscher), pak odsunula projednání této věci na blíže nespecifikovanou budoucnost. Důvodem měly být majetkové nároky sudetských Němců, postavené proti nárokům osob, poškozených nacismem.

Po dlouhých jednáních byla v lednu 1997 uzavřena mezi ČR a SRN tzv.Česko – německá deklarace. FŽO ji přivítala jakožto základ pro spolupráci dvou rovnoprávných sousedících států, zároveň ale kritizovala fakt, že se v textu neobjevila zmínka o Holocaustu a ani o odškodnění obětí nacismu. V následných jednáních jak na české, tak na německé straně, bylo společně s Českým svazem bojovníků za svobodu vyvinuto nemalé úsilí pro to, aby Fond budoucnosti, ustavený podle Deklarace, sloužil skutečně – tak jak bylo deklarováno – převážně ve prospěch obětí nacismu. Postupně se podařilo přesvědčit příslušné instituce o nevhodnosti výstavby sociálních zařízení a upřednostnit individuální humanitární výpomoc ve formě finančních dávek.

Česko-německý fond budoucnosti, partnerská organizace německé nadace „Připomínka, odpovědnost a budoucnost“. Fond zřídila za účelem realizace odškodnění obětí z České republiky v červenci roku 2000 kancelář pro oběti nacismu. Tato kancelář kromě plateb z německé nadace vyřizuje rovněž žádosti o platby z rakouského „Fondu smíření“ (v případě osob nasazených na nucené či otrocké práce na území dnešního Rakouska).

Posledním krokem k vyrovnání se s majetkovými křivdami, které českým Židům a židovským organizacím způsobili nacisté, je zákon o zmírnění některých majetkových křivd obětem holocaustu schválený Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR dne 24.května 2000 a Senátem dne 23.června 2000, zák. 212/2000 Sb. (úplné znění zákona na: http://www.restitution-art.cz/czech/law.html)

Schválený zákon měl umožnit navrátit Židovským obcím všechny nemovitosti, které jim nacistický režim zabavil od 29. září 1938 do 8. května 1945 a které byly k datu schválení zákona v držení státu.

Zároveň umožnil fyzickým osobám (jednotlivcům) jednak získat zpět umělecká díla, která dnes vlastní státní instituce, jednak požádat o restituci zemědělského majetkuvčetně půdy. Lhůta pro uplatnění nároků v oblasti zemědělského majetku byla stanovena zákonem 212/200 Sb. do 30. 6. 2001. Lhůta pro nárokování uměleckých předmětů stanovená zák. 212/200 Sb. do konce roku 2002 byla prodloužena zákonem 227/2002 Sb. do 31. prosince 2006.Na rozdíl od ostatních platných restitučních zákonů přijatých po r. 1990 v Československu, resp. v České republice, zákon 212/2000 Sb. nevyžaduje u vydání uměleckých předmětů české státní občanství žadatele.

Ministerstvo kultury ČR ve spolupráci s Moravským zemským muzeem v Brně připravilo seznam uměleckých děl ze státních sbírek v České republice, která pocházejí nebo mohou pocházet z majetku obětí holocaustu a jejichž původní majitelé většinou zahynuli pod nacistickým terorem. Tento seznam byl koncem roku 2000 umístěn na Internetu a lze ho najít na internetové adrese: http://www.restitution-art.cz/. Kromě státních sbírek jsou umělecké předměty tohoto původu ve sbírkách Židovského muzea v Praze. Informaci o nich lze nalézt na internetových stránkách Židovského muzea v Praze.

Podrobnější informace pro případné žadatele lze nalézt na stránkách Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí II. světové války, o.p.s. .

Restituce židovského majetku

Židovská komunita před válkou

Židovská komunita v bývalém Československu čítala před válkou na 350.000 osob, včetně území Podkarpatské Rusi. Přestože v poměru k celkové populaci netvořila početnou menšinu, disponovala poměrně značnou ekonomickou silou, zahrnující významné průmyslové a obchodní podniky. Jednotlivci, a to i ti méně majetní, podporovali činnost mnoha židovských spolků a sdružení a zejména pak Židovských náboženských obcí, které v předválečných letech velmi prosperovaly. Holocaust přežilo jen necelých 10 % českých a slovenských Židů, jejichž majetek byl za války nacisty zcela konfiskován, a to jak na území tzv. Protektorátu (včetně Sudet, kde začaly arizace ihned po Mnichovu), tak ve “Slovenském štátě”. Totéž se týkalo i všech židovských právnických osob, od drobných s.r.o. až po průmyslové giganty či celé bankovní domy. Přestože byly těsně po válce veškeré právní akty z doby nesvobody prohlášeny dekrety presidenta republiky za neplatné, zůstalo břemeno dokazování majetkových nároků na poškozených. Vedle obrovského objemu odúmrtí – ve většině případů byly vyvražděny celé rodiny – však připadlo poválečnému státu i mnoho majetku – a to jak fyzických, tak právnických osob – na které byla uvalena národní správa, přestože původní majitel či jeho nástupce jeho vrácení mohl žádat. Typickým příkladem pokračování v majetkových křivdách je zákon o likvidačním fondu měnovém, přijatý i přes důrazné protesty tehdejší Rady ŽNO, který sloučil prostředky z nacistických konfiskací s vyvlastněnými majetky Němců, kolaborantů a zrádců a převedl je do tzv. Fondu národní obnovy a později do státního rozpočtu.

Poválečné období

Krátké poválečné období sice teoreticky umožnilo restituce osobám, které prokázaly své nároky (zejména podle zák. 128/1946 Sb.), avšak tento i beztak sporný a komplikovaný proces byl násilně přerušen únorovými událostmi. Komunistická totalita pak opět většinu majetků zestátnila (pokud tak již u větších podniků neučinil Košický vládní program a první vlně znárodnění r.1945, např. kinematografie, fonografický průmysl atd.). Za zmínku stojí také násilné rušení židovských spolků z počátku padesátých let, jejichž majetek byl buď zcela zestátněn (a to i formou “prodeje” či “darování” státu) nebo v lepších případech převáděn na Židovské náboženské obce. Ty byly však již plně podřízeny režimu zákona č. 218/1949 Sb. a o jejich osudu, včetně majetkových vztahů, rozhodovali církevní tajemníci.

Náprava majetkových křivd po roce 1989

Možnost alespoň částečné nápravy majetkových křivd nastala až po roce 1989. Federace židovských obcí se touto problematikou zabývala od roku 1992, tedy ještě za trvání ČSFR. Z dostupných podkladů byl pořízen seznam asi 800 objektů, které byly před r.1938 v majetku ŽNO a ostatních židovských spolků a institucí. Nicméně i tento seznam nebyl zcela úplný, neboť dodnes s postupným zpřístupňováním archivů nachází FŽO další a další položky. Skutečnost, že se jedná o židovský majetek, byla prokazována u všech objektů výpisem z pozemkových knih a výpisem z evidence nemovitostí. Identifikace pak byla jednoznačná ze zápisů v době okupace, kdy byla většina majetků převáděna na “Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu”. Paradoxně bylo, a je stále několik položek dodnes takto vedeno, dokonce i v zahraničí.

Po dohodě s činiteli Parlamentu a Ministerstva spravedlnosti ČR byl v r.1993 původní celkový objem nároků postupně redukován na 202 položek, u mnoha objektů nebyl nárok uplatněn vzhledem k tomu, že byly v průběhu uplynulých padesáti let zcela zničeny nebo přestavěny, mnohé dnes slouží k veřejně prospěšným účelům (např. školy). Zcela bylo upuštěno od nároku na vrácení velkého množství synagog, pokud jsou užívány k bohoslužbám křesťanskými církvemi, zejména čs. církví husitskou. Za tuto koncepci, stanovující minimální objem nároků, byla FŽO kritizována ze strany mezinárodních židovských organizací (Světový židovský kongres, Světová židovská restituční organizace), které se snažily s československými a posléze českými vládními činiteli vést samostatná jednání. FŽO však předpokládala, že takto minimalizovanému požadavku bude vyhověno, což se však nestalo.

Podle konečného znění měl vypracovaný seznam tvořit přílohu zákona, který by výčtovou formou navrátil kdysi znárodněné nemovitosti původním majitelům. Návrh zákona obsahoval ještě ustanovení o navrácení sbírek tehdejšího Státního židovského muzea a úpravu restitučních zákonů pro fyzické osoby (zejména v případech, kdy nebylo poválečné restituční řízení zahájeno nebo ukončeno). Poslanecký návrh však v únoru 1994 nebyl Sněmovnou přijat, zejména s poukazem na zákon z č.172/1991 Sb., který převedl tehdejší státní majetek na města a obce. Podle argumentů odpůrců návrhu by pro tyto subjekty jeho přijetí znamenalo de facto vyvlastnění a stát by nebyl ochoten poskytnout odpovídající náhrady. Federace židovských obcí proti tomuto výkladu důrazně protestovala s poukazem na to, že s ukradeným majetkem nelze dále disponovat, a tudíž by se na něj neměl zákon o majetku obcí vztahovat, nicméně restituční problematika se do Parlamentu již nedostala. Namísto toho bylo po dohodě Federace s premiérem Klausem přistoupeno k tzv. exekutivnímu vydávání ve formě rozhodnutí vlády, které se však týkalo pouze majetku, vlastněného v době usnesení státem. Městům a obcím pak premiér a předsedové tehdejších koaličních stran doporučili ve formě písemného apelu provést totéž.

Přestože byly sbírky Státního židovského muzea v r.1994 navráceny a Parlamentem byla přijata novela zákona č.87/1991 Sb., řešící nároky fyzických osob, v průběhu následujících let docházelo k vydávání jen určité části komunálního majetku, a to velmi zdlouhavě a problematicky (některé případy dobíhají dodnes). Řízení v případech individuálních restitucí bylo podle novely (zákon 116/1994 Sb.) sice rovněž obnovováno či zahajováno, problematika však byla vyřešena jen zčásti, mnoha individuálním žadatelům nebylo vyhověno, často z velmi pochybných a často nehorázných důvodů (např. poukaz na přihlášení se k německé národnosti při sčítání lidu v r.1924, 1930 nebo 1933). Do znění zákona bylo navíc omylem zapracováno několik rozporných ustanovení, na nichž mnoho soudů postavilo odůvodnění pro nevyhovění nároku (např. podmínka přechodu věci do vlastnictví státu, poukaz na schválený privatizační projekt atd.) a novela neřešila obdobný postup v případě nároků podle zákona 229/1991 Sb. Obecnou podmínkou pak i nadále zůstávalo české občanství žadatele, což vyloučilo mnoho zahraničních nároků a majetky byly v mnoha případech privatizovány.

Velká část měst a obcí – s výjimkou hlavního města Prahy – se rozhodla majetek ŽO nevydat, rovněž s vykonstruovanými argumenty nebo dokonce v rozporu se zákonem (Kolín – ignorování povinnosti nabídnout chráněné památky státu). Některé pozemky, spravované Pozemkovým fondem, pak nebyly vraceny s poukazem na neexistenci zákonné úpravy, která by to umožňovala. Nejproblematičtějším faktorem se však stala opět privatizace, kdy mnohé z nemovitostí, nárokovaných ŽO, přešly – i přes tzv. blokační paragrafy – do rukou nových soukromých vlastníků za souhlasu státu, případně byly zahrnuty do jmění státních podniků, které byly následně transformovány na akciové společnosti a privatizovány.

V roce 1996 a 1997 přijala vláda usnesení o provedení některých tzv. bezúplatných převodů majetku církví a náboženských společností a majetku některých spolků (Usnesení č.498 z r.1996 a Usnesení č.211 z r.1997 – tzv. restituční tečka). Věcí bylo pověřeno Ministerstvo kultury a Ministerstvo vnitra, kterým FŽO předložila zpracovaný podkladový materiál. V seznamu byly uvedeny i objekty, které měly být Židovským obcím navráceny podle usnesení vlády č.280 z r.1994, avšak rovněž mnoho dalších nemovitostí, které do té doby nijak nárokovány nebyly (objekt Ministerstva obrany na Klínovci, na jehož stavbě se podílel i pozdější dlouholetý primátor Jeruzaléma Teddy Kolek, dále pak synagogy v Lounech a Slaném, využívané jako okresní státní archivy atd.). Vláda nároky rozdělila podle toho, zda byla ochotna majetek vydat či nikoliv, avšak nakonec o vydání nijak nerozhodla a věc nebyla dořešena vůbec. Ministerstvo kultury pak na jaře 1998 požádalo opět o předložení souhrnných seznamů, tentokráte jako přílohu materiálu o vztahu státu a církví.

Vzhledem k tomu, že mnoho objektů, vlastněných původně židovskými fyzickými či právnickými osobami, má již díky privatizaci většinou nové majitele, lze dnes uvažovat o fyzickém vydání jen v omezeném počtu případů, a to zejména tam, kde je objekt významně spjat s židovskou historií (synagogy a hřbitovy nebo např. Hagibor, v předválečné době sídlo židovského sportovního oddílu, významného v evropském měřítku, v době okupace pak internační tábor pro osoby z tzv. smíšených manželství, mediálně znám zejména v souvislosti s výstavbou hokejové haly).

V roce 1997 byl z iniciativy Kanceláře prezidenta republiky zahájen projekt “Fenomén Holocaust”, který se zabýval mapováním některých dosud nezpracovaných kapitol období 2. světové války. Vedle holocaustu Romů se hlavním tématem staly i osudy židovského majetku v období protektorátu a po skončení války. Tato problematika je jak známo aktuální v celosvětovém měřítku a již 16 států vytvořilo vládní komise, které se jí zabývají. V Norsku již byla zpráva takovéto komise vládou přijata a kompenzace byly a jsou poskytovány. Tématika majetkové perzekuce se rozpadá na několik částí, zahrnující vedle konfiskací nemovitého majetku mj. i otázky bankovnictví, pojišťovnictví, osudy uměleckých předmětů a sbírek, ale i právní aspekty nucených prací atd. Po londýnské konferenci z r.1997, věnované otázce uloupeného židovského zlata, zorganizovalo americké ministerstvo zahraničí začátkem září ´98 v Praze mezinárodní seminář k otázkám pojistek obětí holocaustu. V prosinci roku 1998 se konala ve Washingtonu obdobná konference, která se zabývala celou problematikou konfiskací komplexně.

Zřízení Smíšené komise

Vláda České republiky ve svém Programovém prohlášení v srpnu roku 1998 stvrdila, že za prvořadou prioritu svého úsilí považuje naplnění všech atributů demokratického právního státu, v němž jsou na předních místech otázky spravedlnosti a odstranění diskriminace. Ve vztahu k církvím vláda prohlásila, že nehodlá pokračovat v exekutivním převodu státního majetku na církve s výjimkou arizovaného majetku židovských obcí.

Ve vztahu k restitucím vláda v této souvislosti deklarovala vůli je již dále nerozšiřovat o další zákony s výjimkou požadavku důsledně řešit otázky restituce arizovaného židovského majetku.

Vláda České republiky vyjádřila vůli tuto záležitost řešit a vyvinout maximální úsilí, aby zločiny na majetku židovských občanů a institucí byly zdokumentovány a uloupený majetek vrácen, či jinak kompenzován. Jedná se převážně o majetek, na který se polistopadové restituční zákony nevztahovaly, majetek shromážděný při realizování protižidovských zákonů a opatření na území současné České republiky během okupace či v Sudetech po jejich odtržení, případně i majetek, který byl konfiskován dvakrát, a to jak během nacistické okupace, tak poté za komunistické totality.

Za tímto účelem vláda svým usnesením ze dne 25. listopadu 1998 č. 773 zřídila Smíšenou pracovní komisi zabývající se problematikou zmírňování některých majetkových křivd způsobených obětem holocaustu (dále jen “Komise”). Hlavními úkoly Komise bylo zejména shromáždění co největšího množství údajů a zdokumentování židovského majetku konfiskovaného německými okupačními orgány včetně nakládání s tímto majetkem po roce 1945 a příprava návrhů právní úpravy na zmírnění některých majetkových křivd způsobených obětem holocaustu.

Předsedou Komise byl vládou jmenován místopředseda vlády a předseda Legislativní rady vlády JUDr. Pavel Rychetský. Členy Komise zástupci Úřadu vlády ČR, Ministerstva kultury, Ministerstva vnitra, Ministerstva financí, Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva zahraničních věcí, Kanceláře prezidenta republiky, Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, Federace židovských obcí v České republice a v jejím rámci zástupce Amerického židovského výboru a zástupce Světové židovské restituční organizace.

Nadační fond obětem holocaustu

Mezi významné výsledky činnosti Smíšené komise náleží návrh na použití finančních prostředků ve výši 300 mil. Kč získaných prodejem akcií určených pro Nadační fond obětem holocaustu na zmírňování některých majetkových křivd způsobených obětem holocaustu. Tento návrh byl následně projednán vládou dne 26. dubna 2000 a přijato usnesení č. 420, v němž byl návrh schválen. Návrh byl vypracován členy Komise ve spolupráci se zástupci Fondu národního majetku České republiky a se zástupci Rady vlády pro nestátní neziskové organizace.

Realizace návrhu předpokládala, že zmírnění některých majetkových křivd způsobených obětem holocaustu bude realizováno prostřednictvím nově založeného Nadačního fondu obětem holocaustu (dále jen “Fond”), jehož zřizovatelem byla Federace židovských obcí v České republice. Tento Fond byl založen v souladu se zákonem č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačních fondech a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (zákon o nadacích a nadačních fondech).

Výše uvedená finanční částka ve výši 300 mil. Kč byla na Fond převedena Fondem národního majetku České republiky na základě smlouvy o převodu finančních prostředků určených příslušným usnesením Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k návrhu vlády na podporu Fondu a na použití finančních prostředků na zmírňování některých majetkových křivd způsobených obětem holocaustu.

Základním účelem zřízeného Fondu je poskytování nadačního příspěvku na zmírňování některých majetkových křivd způsobených obětem holocaustu, a to fyzickým osobám za účelem zmírňování těchto křivd za židovský majetek, který lze identifikovat, došlo-li k majetkové újmě z rasových důvodů na území nynější České republiky a předmětný majetek přešel po osvobození na stát. Dále též jako nadační příspěvky za účelem sociálně zdravotní péče se zvláštním zřetelem k potřebám těch, kteří přežili holocaust, dále pro rekonstrukci, obnovu a zachování movitých a nemovitých židovských památek na území České republiky, k podpoře vzdělávacích aktivit v oblasti judaismu a pro projekty sloužící k důstojné připomínce obětí holocaustu.

V souvislosti se zahájením činnosti Fondu byl v rámci Komise prostřednictvím členů Sekce pro posuzování právní problematiky vypracován a vládě předložen návrh na zpřesnění Zásad pro poskytování příspěvků z Fondu fyzickým osobám na zmírňování některých majetkových křivd obětem holocaustu (dále jen “Zásady”), který byl schválen usnesením vlády ze dne 6. června 2001 č. 549. Podle čl. III/1 původních Zásad mohly být příspěvky za stanovených podmínek poskytovány oprávněným fyzickým osobám za arizovaný majetek bez rozlišení jeho formy. Zpřesnění Zásad spočívalo v zúžení okruhu oprávněných fyzických osob tak, že nadační příspěvky budou Fondem poskytovány za stanovených podmínek oprávněným fyzickým osobám pouze za arizovaný nemovitý majetek, neboť převážná část arizovaného movitého majetku byla v období okupace zpeněžena či jinak využita ve prospěch okupačních orgánů a nepřešla, na rozdíl od majetku nemovitého, po osvobození na Český stát.

Lhůta k uplatnění žádostí o poskytnutí nadačního příspěvku fyzickým osobám za arizovaný nemovitý majetek byla stanovena Fondem a uplynula dne 31. 12. 2001. Podrobné informace o uplatněných žádostech, včetně vyčíslení celkového nároku plynoucího z těchto žádostí, vypracuje Fond do konce května 2002 s tím, že podle předběžných odhadů lze předpokládat, že k tomu, aby těmto fyzickým osobám mohly být vyplaceny nadační příspěvky v přiměřené výši, bude Fond potřebovat ještě další finanční prostředky.

Podle informací představitelů Fondu byly v jeho rámci vyhlášeny tři grantové programy, a to Program sociálně zdravotní péče se zvláštním zřetelem k potřebám těch, kteří přežili holocaust, Program projektů sloužících k důstojné připomínce obětí holocaustu, který je určen na podporu památníků, audiovizuálních a kulturních projektů, publikační a jiné činnosti, Program vzdělávacích aktivit v oblasti judaismu, v jehož rámci je možné ucházet se o podporu výukových programů, studijních pobytů, seminářů a konferencí zabývajících se problematikou holocaustu.