49 dní. Čtyřicet devět dní mezi druhým dnem pesachu a svátkem šavuot nazýváme omer /doslova snop/.

V době, kdy stál jeruzalémský chrám, bylo povinností přinést 16. nisanu sváteční oběť prvního snopu z nové úrody ječmene, který právě v této době v Izraeli dozrává, a začít počítat sedm týdnů do svátku šavuot /doslova týdny/, svátku darování Tory. Těchto sedmkrát sedm dní představuje období očisty a příprav na „přijetí Tory" a odpovídá sedmi týdnům putování pouští z Egypta k hoře Sinaj. Tím, že každý večer počítáme, kolikátý den „v omeru" začíná, vyjadřujeme naše radostné očekávání svátku šavuot.

Omer, který spojuje pesach a šavuot do jednoho velkého celku, je vyjádřením spojení tělesné a duchovní svobody a nezávislosti izraelského národa. Abychom si uvědomili, že před tím, než přijmeme Toru, se na ni musíme dobře připravit, čteme po šest šabatů v omerovém období Pirkej avot /česky překládáno jako Výroky otců/, základní spis židovské etiky.

Již jsme uvedli /v souvislosti se svátkem sukotl, že sedm významných osobností židovských dějin - Abrahám, Izák, Jákob, Mojžíš, Áron, Josef a David - představuje sedm základních vlastností - lásku, bázeň, krásu, věčnost, slávu, podstatu a království. Podle kabaly /mystického učení/ je naším úkolem v době sedmi týdnů omeru mezi pesachem a šavuot napravit tyto vlastnosti, které jsme svými činy v průběhu roku poškodili.

1. týden	2. týden	3. týden	4. týden	5. týden	6. týden	7. týden
láska	bázeň	krása	podstata	sláva	věčnost	království
Abrahám	Izák	Jákob	Josef	Aron	Moše	David

V průběhu historie získalo období omeru charakter smutných dní. Neženíme se, neholíme se, nestříháme si vlasy a nepořádáme žádné veřejné oslavy. To proto, že v době mezi pesachem a šavuot zemřelo (pravděpodobně během povstání Bar Kochby v roce 135 o.l.)24 000 žáků rabi Akivy. Toho rabi Akivy, který se zasloužil o pochopení Písně písní a který sám byl Římany umučen k smrti. Další pohroma stihla židovský národ v období omeru v Evropě, kde v roce 1096 zpustošili účastníci první křížové výpravy lidnaté obce v oblasti řek Rýn a Dunaj. Ještě více obětí si vyžádalo řádění kozáků při povstání Bogdana Chmelnického v roce 1648 ve východním Polsku, kterému padlo za oběť více než milión osob.

18. ijar, lag beomer /doslova 33. den omeru, L=30, G=3/ býval do vzniku státu Izrael jediný světlý bod v omerovém období smutku. Podle talmudu tento den neumírali žáci rabi Akivy. Lag beomer je spojen s výročím úmrtí /tzv. jahrzeit rabi Šimona bar Jochaje, jednoho z nejvýznamnějších učenců generace po zničení druhého chrámu a podle tradice autora mystické knihy Zohar /záře/.

Od šestnáctého století začíná být svátek lag beomer pod vlivem cfatských kabalistů /Cfat, Safed, město na severu Izraele, centrum židovské mystiky/ stale masivněji slaven a dnes je již pevně zakotven v židovském kalendáři.

Na lag beomer je zvykem pálit ohně (na památku knihy Zohar /záře/), tančit a zpívat. Chlapci střílejí z luků, k čemuž se pojí dva výklady. Podle jednoho se po celý život Šimona bar Jochaje na obloze neobjevila duha /hebr. kešet znamená duha, ale i luk/, protože duha je znamením Boží zloby /viz příběh o potopě světa/. Druhý výklad se opírá o knihu proroka Šmuela /Samuel/, ve které je zaznamenán příkaz krále Davida, aby se všichni muži učili střílet z luku a mohli přispět k obraně izraelské země. (Rabi Akiva a rabi Šimon bar Jochaj byli představitelé hnutí odporu proti římské okupaci Izraele.)
Podle bratislavského rabína Chatám Šoféra začala 18. ijaru padat z Egypta prchajícím Židům nebeská strava - mana.

28. ijar slavíme na památku 7. června 1967 Jom Jerušalajim /Den Jeruzaléma/. Tento bylo v šestidenní válce znovu dobyto jeruzalémské Staré Město, Židům umožněn přístup ke Zdi nářků a došlo ke znovusjednocení města.