Historie

Obnovování a organizace židovských náboženských obcí v českých zemích po druhé světové válce

Židovské náboženské obce v českých zemích byly po skončení druhé světové války obnovovány na základě dohody o vytvoření jejich prozatímní reprezentace, prozatímního výboru. Jeho složení mělo odpovídat partikulárnímu zastoupení navrátivších se členů podle jejich příslušnosti k sionistickému, českožidovskému hnutí apod. Rozhodujícím faktorem při obnovování obcí byl pochopitelně počet osob, které se navrátily a měly na jejích činnosti vůbec zájem. V oblastech, kde došlo k vysídlení sudetoněmeckého obyvatelstva a ve velkých městech byla situace složitější, neboť se zde židovští starousedlíci dostali do kontaktu s početnějšími skupinami tzv. karpatských Židů, kteří se zde přechodně usazovali. Některé z obcí ale po pár měsících záhy zanikly, protože jejich zakladatelé a členstvo často odchází do emigrace nebo do větších měst, především do Prahy. Dělo se tak z mnoha pohnutek, mezi které je možné zařadit např. animozitu místního obyvatelstva, zjištění, že většina Židů a tedy příbuzných se nevrátila, rodná místa mnohým příliš připomínala prožitou tragédii apod.

Byla to pražská ŽNO, která byla pro další vývoj Židovstva v zemi nejdůležitější. Do její kompetence totiž spadala řada rozhodnutí o řízení všech venkovských obcí. Zájmem jejího nového vedení bylo zachovat centralizaci židovských obcí pod Prahou, vnucenou jim na začátku války nacisty. Hlavním důvodem byla víra, že se touto cestou podaří nejlépe a koordinovaně odstranit následky persekuce na židovském obyvatelstvu. Pražská ŽNO však centralizační funkci plnit neměla – ihned po osvobození bylo rozhodnuto zřídit zastřešující organizaci židovských obcí. Prioritním úkolem venkovského referátu se stala v létě roku 1945 příprava sjezdu delegátů přípravných výborů židovských obcí, na kterém by došlo k vytvoření zastřešujícího orgánu všech obcí. Sjezd se sešel ve dnech 1. a 2. září roku 1945 v Praze, kam vyslalo své delegáty celkem 46 židovských obcí. Posledním bodem jednání byla volba prozatímního představenstva a výkonného výboru ,,Rady židovských náboženských obcí v zemích České a Moravskoslezské“ – jak byl vytvořený zastřešující orgán židovských obcí pojmenován (také RŽNO nebo Rada). Do výboru RŽNO byl zvolen, stejně jako v případě pražské obce, reprezentativní vzorek českého a moravského Židovstva, čímž bylo dodrženo partikulární hledisko při obsazování funkcí. Opět se tak stalo pod výrazným vlivem Arnošta Frischera, který přešel do vedení Rady jako její předseda (prezident). Byl vytvořen 15 členný výbor (rada) a z něj 8 členné představenstvo. Tajemníkem Rady se stal Kurt Wehle, zvolený na schůzi výboru RŽNO dne 7. září, na které bylo také usneseno definitivně oddělit administrativu RŽNO od pražské židovské náboženské obce.

 Územní správa židovských obcí byla postavena na obvodním principu, a která do druhé světové války více či méně kopírovala hranice soudních okresů a pokrývala tak celé české země. Nacisté zrušili všechny židovské obce vyjma Prahy (myšleno Praha-střed, se sídlem v Maiselově ulici), která měla naopak tzv. přikazovací právo k venkovským pobočkám a místním úřadovnám (rozuměno svým – pražské obce), ve které byly tyto obce změněny – těch bylo v historických zemích celkem 136. Po válce bylo zřejmé, že židovských obcí bude obnoveno znatelně méně, než jich nacisté zrušili, neboť většina z nich by nebyla schopna zajistit administrativní a jiné úkoly, které jim ze zákona vyplývaly. Dále bylo nutné vyřešit správu majetku těch obcí, které zanikly. Návrh na rozdělení obvodů byl předložen venkovským referátem již na zářijovém sjezdu delegátů obcí. Postupné schvalování nových obvodů však nebylo snadné, zvláště proto, že nacisti zničili mnoho dokladů židovských obcí a nebylo tak jediné pomůcky, která by ukázala stav resp. rozvržení obvodů před okupací. Při slučování jednotlivých obcí brali v potaz příslušní jednatelé dvě hlavní zásady: jednak: "netvořiti malých, života neschopných obcí, i když o znovuoživení žádá několik příslušníků té které bývalé obce" a "dbáti možnosti technického a administrativního zvládnutí celého obvodu." Reorganizaci obvodů upravila vyhláška ministerstva školství a osvěty ze dne 20. září 1946.

Celkem tak bylo v roce 1947 uznáno státem v českých zemích 53 židovských náboženských obcí. V Čechách třicet tři: Česká Lípa, České Budějovice, Falknov nad Ohří, Františkovy Lázně (sídlo v Aši), Hradec Králové, Cheb, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Karlovy Vary, Klatovy, Kolín, Liberec, Litoměřice, Louny, Mariánské Lázně, Mladá Boleslav, Most, Náchod, Pardubice, Písek, Plzeň, Poděbrady, Podmokly, Praha, Příbram, Rumburk, Tábor, Teplice-Šanov, Trutnov, Turnov, Ústí nad Labem, Varnsdorf a Žatec. Na Moravě a ve Slezsku potom devatenáct: Boskovice, Brno, Český Těšín, Fryštát (sídlo v Orlové), Hodonín, Holešov, Jihlava, Krnov, Kroměříž, Kyjov, Mikulov, Nový Bohumín, Olomouc, Opava, Ostrava, Prostějov, Uherský Brod, Valašské Meziříčí (sídlo ve Vsetíně) a Znojmo.

Některé židovské obce se po příchodu karpatských Židů mohly stát dokonce početnějšími než před válkou a mohli v nich výrazně přečíslit původní starousedlíky. Např. v liberecké obci bylo na podzim 1946 zaregistrováno 992 Židů nově příchozích oproti 37 starousedlíkům. Ve Varnsdorfu také díky nim vznikla nová židovská obec, což je možné považovat za situace, kdy byla obnovena asi třetina předválečných obcí, za pozoruhodné. Také počet narozených židovských dětí je díky novým přistěhovalcům v severočeských městech poměrně veliký – např. v roce 1947 se narodilo, podle židovských matrik, ve Františkových Lázních 23 dětí, v Rumburku 39, ve Varnsdorfu 13, v Mostě 20, V Karlových Varech 50, v Ústí nad Labem 76 a v Liberci dokonce 87 dětí. Nejlépe vynikne porodnost ve srovnání s tradičními obcemi ve vnitrozemí – v Brně se narodilo ve stejný rok 19 dětí, v Plzni devět a v takových tradičních a početných židovských sídlech, jako býval Český Těšín, pouze děti dvě, v Hradci Králové, Jihlavě a Boskovicích dokonce jen jedno. V Praze se narodilo v roce 1946 120 a v roce 1947 191 židovských dětí.

Vystěhovalecká vlna do židovského státu, vrcholící počátkem roku 1949 sebou však strhává významnou část členstva židovských obcí – a pro kterou se další existence mnoha z nich stává diskutabilní. Návrh Rady na novou reorganizaci obcí, pravděpodobně z roku 1950, poukazuje na výtky poúnorových úřadů k jejich dosavadnímu fungování a činnosti. Jedná se zvláště o důsledek omezování organizovaného a širokého židovského společenství státem a to především získáním kontroly nad jeho financováním – konstituovaným Církevním zákonem nad všemi církvemi a náboženskými společnostmi konce roku 1949. Rada byla dotlačena k tomu, aby se problémem úbytku členstva obcí a materiálním ohrožením jejich činnosti zabývala a řešila ho. Poprvé tak byl židovským obcím navržen model synagogálních sborů, ne nepodobný filiálním sborům u křesťanských církví. Jejich principem bylo omezení funkcí některých obcí přenesením jejich administrativní činnosti na výše nadřazenou, mateřskou obec. Tím přišla obec o status ŽNO a vznikl synagogální sbor, jež měl mít autonomii v náboženských a kulturních záležitostech. Sídla mateřských židovských obcí měla odpovídat krajskému zřízení.

Další komise pro reorganizaci obcí byla zvolena na třetím sjezdu delegátů židovských obcí dne 29. června 1952 (druhý se konal ještě před Únorem, na podzim roku 1947), na kterém bylo rozhodnuto zřídit devět ,,standardních“ či mateřských ŽNO, pod které by spadaly jednotlivé synagogální sbory. Jednalo se o ŽNO Ostrava, Olomouc, Brno, Ústí nad Labem, Plzeň, Kyjov, Liberec, Karlovy Vary a samozřejmě obec v Praze. Další informace o činnosti a vůbec existenci židovských obcí a jejich synagogálních sborů jsou kusé. V roce 1958, kdy se sešel čtvrtý sjezd delegátů obcí, tak počet a složení obcí stále odpovídá modelu z roku 1952, v únoru 1961 zůstaly v Čechách ale jen tři obce (Praha, Plzeň a Ústí), neboť status náboženské obce ztratil Liberec a Karlovy Vary. V lednu roku 1962 zanikla obec v  Olomouci a jako synagogální sbor byla zařazena pod ŽNO v Ostravě – společně s Brnem tak představovala jediné dvě moravské obce, neboť ještě dříve, neznámo přesněji kdy, ztratilo status ŽNO židovské společenství v Kyjově. Synagogálních sborů zůstalo mezi třiceti čtyřiceti, těžko ale odhadovat míru jejich aktivity a činnosti. Stav nebyl jednoznačný ani v následujících desetiletích, neboť některé synagogální sbory se opět ,,osamostatnily“ a získaly zpět status ŽNO – jako údajně např. Liberec v 70. letech.

 Po listopadu 1989 RŽNO se transformovala do ,,Federace židovských obcí v České republice“ a její pravomoc a autorita jako zastřešující organizace židovských obcí doznala mnohé změny.V současné době existuje v České republice deset samostatných židovských obcí a to v Praze, Liberci, Děčíne, Ústí nad Labem, Teplicích, Karlových Varech, Plzni, Brně, Olomouci a Ostravě.

Petr Sedlák