Zabij Žida, posílíš mír

V Londýně prý před časem zbili muže, který pracoval jako chodící reklama kouzelnického obchodu. Jeho černý plášť a klobouk útočníky svedly k mylnému závěru, že by to snad mohl být Žid. Byl v tom nevinně, Žid nebyl.
I když jde o tragikomickou příhodu, skrývá se za ní mnohem závažnější jádro. Sedmdesát let po válce se Evropa opět stává nebezpečným územím pro každého, kdo někomu připomíná Žida. Ne že by se současná situace dala srovnávat s dobou nacismu, ale vážná je i tak dost.
Naposledy zemřel po zásahu kulkou o víkendu muž, který hlídal vchod do kodaňské synagogy. Stalo se tak mimo jiné proto, že nejen policejní, ale i dobrovolnická ochrana veškerých židovských akcí se stala už dávno běžnou součástí života evropských Židů. Stejně jako stálý pocit ohrožení. V jistém ohledu žijí Židé v jiném světě než ostatní Evropané.
Ve stejný den, kdy se střílelo v Kodani, zveřejnil izraelský filmař Cvika Klein dokument zachycující deset hodin jeho pohybu po Paříži s jarmulkou na hlavě. Krátce před tím totéž udělal švédský novinář Petter Ljunggren ve městě Malmö. Podobně jako Klein byl i on terčem mnoha nadávek a plivanců, až se nakonec raději z obav o svou bezpečnost stáhl.
Podobný zážitek by však nabídlo téměř jakékoli západoevropské město s dostatečně velkou muslimskou komunitou. Z různých důvodů je však tento fenomén nejsilnější ve Francii, sídle pětimilionové komunity muslimů a půlmilionové komunity Židů. Proč je Francie průkopníkem tohoto trendu?

Sladká Francie
Po střelbě v redakci Charlie Hebdo se ujala tisíckrát opakovaná fráze, podle které jsou „největší obětí této tragédie sami muslimové“ – protože podporuje rasisty a xenofoby. Tento záslužně empatický postoj k obětem rasismu opomíjí skutečnost, že mnohem větší šanci zabit „rasistou“ libovolné pleti má například konkrétně v Paříži Žid, a nikoli muslim.
Zatímco v 70. a 80. letech v západní Evropě na židovské cíle útočily radikální palestinské organizace, v posledních patnácti letech jsou to spíše islamisté nebo jejich příznivci z prostředí, kde se mísí drobný zločin s radikální islamistickou propagandou.
Za první židovskou oběť tohoto druhu je možné považovat Sebastiena Selama, kterého v roce 2003 zabil jeho muslimský kamarád z dětství, což pak vysvětlil tím, že zabitím Žida si vysloužil cestu do ráje. O něco známější byl případ Ilana Halimiho, kterého o tři roky později unesl a umučil převážně muslimský gang.
Skutečnou evropskou publicitu si vysloužil teprve Mohamed Merah, který v židovské škole v Montaubanu zastřelil tři děti a jejich učitele. Vrah z židovského muzea v Bruselu Mehdi Nemmouche rovněž vyrostl ve Francii. Mezi jeho oběti patřila Francouzka Dominique Sabrierová, která se kvůli rostoucímu antisemitismu krátce před tím přestěhovala do Bruselu. Také psychoanalytička Elsa Cayatová, která byla v redakci Charlie Hebdo zabita jako jediná žena, zemřela pravděpodobně proto, že byla Židovka, protože ostatní ženy atentátníci poslali pryč, s tím, že „ženy nezabíjejí“.
Útoky, které končí smrtí, jsou však jen vrcholkem ledovce. Židovský život ve Francii provází takřka dennodenní proud žhářských a bombových útoků, výhružných nápisů, urážek, postrkování po ulici nebo provolávání hesel jako „Židi do plynu“ a „Hitler měl pravdu“.
V roce 2010 během demonstrací proti válce v Gaze se demonstrace v Sarcelles u Paříže zvrhla v jakýsi pogrom, při němž byly ničeny židovské obchody (a paradoxně obchody patřící chaldejským křesťanům pocházejícím z Blízkého východu).
Mnohokrát opakovaná skutečnost, že většina muslimů ve Francii je umírněných a násilí páchá mikroskopická menšina, není z hlediska francouzských (i jiných západoevropských) Židů relevantní. Existuje totiž ještě okruh lidí, kteří sice nikdy nikoho nezabijí, ale vytvářejí prostředí, v němž se takové věci mohou dít. O věznění a mučení Ilana Halimiho například věděla řada pachatelových muslimských sousedů, ale věc považovali za součást války proti Židům.

Na čele pokroku
Historie francouzské židovské komunity sahá zhruba do dob, kdy do země přišli i Galové. Podstatným zlomem byla dohoda mezi představiteli Židů s Napoleonem o tom, že Židé se stanou plnoprávnými občany výměnou za přijetí všech občanských povinností. Tak byl stanoven důležitý model integrace, který z „Židů ve Francii“ udělal „Francouze židovského vyznání“.
Od konce 19. století byla stará komunita doplněna velkým množstvím přistěhovalců z východní Evropy, kteří rovněž přijali svou francouzskou identitu, ale ponechali si svá specifika. Jejich vliv zůstal výraznou příměsí v koktejlu tamní kultury, ať se jednalo o Marca Chagalla nebo Serge Gainsbourga.
K židovským Francouzům východoevropského původu patřil i kreslíř Charlie Hebdo Georges Wolinski. Jeho otec ovšem nejdříve z Polska přesídlil do Tuniska, tehdy francouzského protektorátu.
Právě ze Severní Afriky pochází zatím poslední židovská přistěhovalecká vlna. Příjmení židovských obětí z Paříže, jako je Saada nebo Hattab, jsou arabská. Rovněž majitel přepadeného obchodu se jmenuje Patrice Walid. Také psychoanalytička Elsa Cayat, která zemřela v redakci Charlie Hebdo, se narodila jako Elsa Khaiat v Tunisku.
Jedním z paradoxů současné situace je, že tito „orientální“ Židé přišli do Francie ze stejných míst jako tamní muslimové. V případě vražd letošního ledna je situace ještě paradoxnější. Zatímco vrazi se narodili ve Francii a arabsky ani neuměli, jejich židovské oběti přišly z arabských zemí a byly vlastně mnohem arabštější.

Afričané v nové vlasti
Určitá nevůle vůči Židům existovala v muslimském prostředí po staletí, ale obvykle neměla vražednou povahu. Arabský antisemitismus značně zesílil ve 20. století, nejdříve jako import rasistických myšlenek z Evropy, později jako reakce na vznik Izraele v roce 1948 a další vývoj.
Tento problém byl pak spolu s imigranty reexportován zpátky do Evropy, kde se v přistěhovaleckých komunitách staly otevřeně protižidovské postoje standardem, nikoli výjimkou. Víra v nejrůznější židovská spiknutí nebo odmítání výuky o holokaustu se prostě předpokládá.
Samozřejmě to ani ve Francii neplatí absolutně. Proti útokům na Židy se veřejně postavil Dalil Boubakeur, předseda Francouzské rady muslimského vyznání, nebo Ahmed Miktar, předseda Sdružení francouzských imámů. Hassen Chalgoumi na znamení solidarity opakovaně navštívil synagogy a vysloužil si dokonce přízvisko „židovský imám“.
Charakteristické je, že tito muslimští vůdcové se narodili ještě v Severní Africe a pamatují si relativně poklidné soužití s tamními Židy. Ještě pořád je možné vidět pozůstatky soužití v imigrantském 18. obvodu Paříže, kde kdysi žili východoevropští Židé, později se k nim přidali Židé ze Severní Afriky a nakonec i Arabové. Židé nyní z této čtvrti rychle mizí. Nová muslimská generace málo kdy vidí v Židech něco jiného než nepřítele.
Více než situace na Blízkém východě, jak se obvykle tvrdí, je hlavní příčinou neúspěšná dekolonizace v minulém půlstoletí. Do Francie dorazily velké masy arabských přistěhovalců nejrůznějšího druhu. Byli to ekonomičtí imigranti z Maroka a Tuniska nebo třeba „harkiové“ z Alžírska, kteří bojovali na francouzské straně ve válce o alžírskou nezávislost a museli být pak uchráněni před pomstou svých krajanů.
Francie si s těmito lidmi nevěděla příliš rady. Část harkiů, kteří kvůli francouzské vládě ztratili vlast, dokonce na dlouhou dobu ubytovali v táborech, které řídili bývalí koloniální správci. Mnozí z těchto imigrantů velmi rozmanitého osudu skončili na sídlištích kolem velkých měst.
Z těch se ovšem staly sociální pasti, z nichž se nepodařilo uniknout už několika generacím lidí. Jde vlastně o města, která jsou při přerušení provozu veřejné dopravy odříznuta od centra, což dobře symbolizuje nejen fyzické, ale i mentální oddělení tamních obyvatel od zbytku země. Nepovažují se ani za Francouze, protože se nestali součástí francouzského života. Model napoleonského začlenění Židů (a později Italů, Poláků nebo Vietnamců) coby občanů se v případě Severoafričanů z předměstí nezdařil.
V těchto místech bují pocit křivdy, zloba, nezaměstnanost a nevzdělanost. Je logické, že mladí obyvatelé předměstí, bez perspektivy a bez vzdělání v kritickém uvažování se snadno stanou kořistí kazatelů radikálních směrů. Jinou otázkou je, do jaké míry je právě jejich komunita připravena se integrovat, ve srovnání s jinými přistěhovaleckými vlnami.

Viníci a pachatelé
Také severoafričtí Židé prošli svou „dekolonizací“. Židé z Maroka a Tuniska prchali do Francie především před antisemitismem – po založení Izraele v roce 1948, pak po získání samostatnosti v roce 1956 a znovu po 11. září 2001.
Největší část, asi 140 tisíc lidí, představovali Židé z Alžírska. Tamní komunita byla velice úzce spojena s francouzskou správou a její příslušníci neodcházeli nutně kvůli nenávisti okolí, ale z obav o budoucnost v novém státu. Mířili přes moře podobně jako arabští „harkiové“, ale nejen s jiným postojem, ale i jinou vyhlídkou. Měli lepší vzdělání, lepší znalost francouzštiny a obvykle také již vládli francouzským občanstvím, které bylo alžírským muslimům odepřeno. Židé z Alžírska tedy nebyli imigranti, byli pouze „repatriováni“. Z jejich řad pochází mnozí prominentní Francouzi, včetně filosofů Jacqua Derridy nebo Bernarda-Henri Lévyho.
Úhrnem vzato nebyla židovská severoafrická imigrační vlna tak úspěšná jako ta z východní Evropy a existuje vrstva židovské chudiny, která se v něčem podobá arabskému předměstí, včetně jevů, jako jsou gangy nezaměstnaných mladíků.
Přesto se integrovali rychleji než jejich někdejší muslimští sousedé. Svou úlohu hrála i vzájemná pomoc a orientace na vzdělání. Židovská škola v Montaubanu, kterou přepadl Mohamed Merah, produkuje každý rok absolventy se stoprocentní úspěšností u maturity, přičemž skoro devadesát procent dostává nejlepší známku.
Takovou šanci Mohamed Merah na předměstí nikdy neměl. Přesto je otázka, zda je Merah pouze obětí neúspěšné sociální politiky. Sám Merah pocházel z prostředí, kde se nenávist k Židům a odpor k francouzskému státu považovala za normální, podobné názory měli všichni jeho sourozenci s výjimkou jediného bratra Abdelghaniho, který rodinné prostředí popsal v knize Můj bratr terorista.
Antisemitismus je v kruzích, z jakých vzešel Merah, velmi úzce propojen s představou, že Židé ovládají francouzskou vládu a že vlastní podstatnou část francouzského bohatství. Jde tedy o jakýsi hrozen volně propojených představ, v nichž Židé = francouzský stát = bohaté vrstvy. Proto se na demonstracích objevují transparenty s nápisy jako „Izraelem okupované území“ nebo „Žide, Francie není tvá“.
Je charakteristické, že Merah zavraždil také tři francouzské vojáky (většinou rovněž arabského původu), zatímco Ahmed Coulibali ještě před útokem na košer obchod zastřelil (černou) francouzskou policistku.
V očích lidí, jako je Coulibali, to není v první řadě Izrael, ale Francie, kdo je vinen násilím proti muslimům. Dokonce na toto téma přednesl celou tirádu, kterou se náhodou podařilo zachytit přes špatně zavěšený telefon. Smíchal v ní dohromady děti, které zemřely v Iráku kvůli západnímu embargu v dobách Saddáma Husajna, osud Palestiny, údajnou západní podporu Bašára Asada, vojenské útoky na Islámský stát i francouzské angažmá v Mali.
Zajímavé je, že svým židovským rukojmím vyčetl, že platí daně francouzské vládě, která „nenávidí muslimy“, a překvapivě jim vysvětlil, že oni přece mají možnost se tomu vyhnout – emigrovat do Izraele.

Antisemitismus 3.0
Vedle shlukování nesourodých představ v hlavách nevzdělaných mladíků hraje svou roli i propracovaná ideologie. Ta vidí muslimské vztahy k Židům v Evropě prizmatem arabsko-izraelského konfliktu – bez ohledu na jeho skutečnou realitu a zejména bez ohledu na to, že se tento konflikt odehrává daleko na jiném kontinentu.
Podle americké výzkumnice Maud Mandelové palestinská otázka severoafrické muslimy ve Francii dlouho příliš nezajímala. Až do okamžiku, než se stala symbolem arabské jednoty a dobře fungujícím nosičem jejich zloby na Francii. Zloby na systém, který je podle nich namířen proti nim a který nějak ovládají Židé.
Muslim a Žid začaly být pojmy zaměnitelné za „palestinský“ a „izraelský“. Důležitým faktorem byla změna postoje francouzské levice, jež byla původně proizraelská a už od dob Dreyfussovy aféry měla zásluhy na boji proti antisemitismu, který bujel na pravici. K rychlé proměně došlo kolem revolučního roku 1968. Ultraleví studenti, často maoisté, přijali palestinskou věc za svou a v Izraeli začali vidět nástroj imperialismu. Mnozí z nich se začali stýkat s mladými Araby a nabízet jim svůj výklad jejich vlastní situace.
Příkladem může být dění ve čtvrti Belleville, kde vedle sebe žili relativně poklidně severoafričtí Arabové i Židé – včetně čerstvých příchozích z Tuniska, kteří do Francie uprchli před protižidovskými násilnostmi, které se odehrály rok před tím, v době Šestidenní války. Levicovým studentům se podařilo vytvořit atmosféru, v níž Arabové šli a začali napadat Židy, čemuž se pak začalo říkat „Šestihodinová válka“ roku 1968.
Krajní levici nový model vyhovoval. Podařilo se jí propojit do uspokojivého celku třídní boj, nenávist ke státním institucím, arabsko-izraelský konflikt viděný prizmatem boje proti imperialismu, vztahy Východu a Západu a „sionismu“ coby nového absolutního zla. Od té doby francouzská extrémní levice systematicky pracovala na vytěžení palestinské otázky a konceptualizace „antisionismu“ pro účely mobilizace mladých nespokojenců.
Z Izraele a palestinské otázky se u řady lidí stala skoro posedlost, která se dávno odpojila od skutečného dění ve východním Středomoří. Zároveň probíhal proces politizace evropských muslimů a postupně také sílil proud peněz ze Saúdské Arábie a Kataru, které umožnily novému islamistickému antisemitismu nasednout na připravenou půdu.

Góly do vlastní branky
Dnes už se dokonce ani u nás nikdo nepozastavuje nad představou, že by francouzští Židé neměli být „zodpovědní“ za izraelskou politiku, ať už si o ní myslí cokoli. A nediví se dokonce ani tomu, když vidí levicové (!) demonstranty pochodovat ruku v ruce s příznivci Hamásu.
Jak hluboce tento způsob uvažování zakořenil, bylo možné vidět na rozhovoru reportéra BBC s otřesenou francouzskou Židovkou bezprostředně po vraždách v košer obchodě. Když žena vyjádřila obavu, že situace se znovu začíná podobat 30. letům, Tim Wilcox bez zaváhání namítl, že přece „také Palestinci trpí v rukou Židů“.
Celá věc je ještě absurdnější vzhledem k tomu, že zmínění levičáci v podstatě převzali propagandistický arzenál staré konzervativní pravice ve Francii, nebo i některé nacistické představy. Za své přijali představu o propojení Židů a „kapitálu“ nebo různé konspirační teorie. A tak dnes nelze často poznat, zda autorem kritického textu o Izraeli či Židech je příslušník krajní pravice, levičák nebo islamista.
Paradoxní je, že velkou část ultralevicových autorů této varianty antisionismu tvořili mladí židovští intelektuálové. Ovšem příznačně nikoli „arabští“ Židé, nýbrž potomci Aškenázů původem z Německa nebo východní Evropy.
Často šlo o mladíky z rodin přeživších holokaust. Z této zkušenosti vyvodili radikální závěr, že jsou proti všem druhům nacionalismu a partikularismu. Výsledkem byla manicheistická ideologie, která v konečném důsledku vede k zabíjení Židů.

Společnost proti systému
Odpor k francouzskému státu a nenávist k Židům putovala od staré ultrapravice k levici, pak k muslimům a nakonec zpátky. V posledních letech došlo ve Francii k propojení všech těchto antiliberálních sil.
Zajímavý je případ komika Dieudoného. Tento syn afrického otce a francouzské matky staví svůj úspěch mimo jiné na útocích na francouzské Židy. Ve svých skečích odhaluje nepřítele svých diváků – „sionisty“ v Izraeli, ve francouzské vládě i v tamním průmyslu a médiích. A má úspěch.
Část francouzských médií se na šíření myšlenek, jaké propaguje Dieudonné, dobrovolně podílí. Například novinář Frédéric Taddeï, který do svého pořadu na veřejnoprávním kanále často zve mluvčí, kteří propagují antisemitské názory.
V jiné debatě se proti tomu ohradil novinář Patric Cohen, který prohlásil, že Taddeï pomáhá dostat do hlavního proudu lidi, kteří svými extrémními názory ničí veřejnou debatu. Cohen například jmenoval Alaina Sorala, který se sám označuje za „národního socialistu” a přiznal, že přijímá peníze od íránské ambasády na provoz své „antisionistické strany”. Zmínil též M.-E. Nabeho (obdivovatele bin Ládina) nebo právě Dieudonného, který zas do svého divadla zve lidi jako je popírače holokaustu Roberta Faurrisona.
Taddeï na to reagoval tím, že sám sebe vylíčil coby obhájce svobody projevu, zatímco Cohen je prý cenzor a kontrolor myšlenek. Na tento špek skočil přední komentátor listu Libération, který věc vylíčil tak, že by snad chtěl Cohen sestavovat černé listiny. Myšlenka, že veřejná debata má být strukturovaná a že ne každé vylučování extrémů a bizarností je cenzura, ale péče o úroveň debaty (ve veřejnoprávním prostředí), zastání nenašla.
Dieudonnému se v posledních letech podařilo nejen vytvořit kolem sebe velký okruh obdivovatelů, který nezahrnuje jen frustrované obyvatele předměstí, ale i jiné nespokojence, včetně tradičních antisemitů, ultralevicových „antisionistů“ a dokonce i „bílých” příslušníků střední třídy, kteří si hojí své bolístky odporem proti establishmentu. Stal se z něj, jak se kdosi vyjádřil, „antisystémový klaun“, který říká věci, které si ostatní jen myslí.
Jeden z jeho nejpodařenějších kousků byla odpověď Patriku Cohenovi přímo během divadelního představení, když mu slíbil, že si „nestačí ani sbalit kufry“. A pak dodal cosi o plynových komorách, a že to „nebude pěkné“. Prostě legrace.

Všichni v krizi
Přitom se nedá říci, že by například francouzští politici hodili židovské spoluobčany přes palubu. Francois Hollande se vypravil po vraždách v košer obchodu do pařížské Velké synagogy a byl přivítán sborově zpívanou Marseillaisou. Manuel Valls neuhýbavě označil přepadení supermarketu za ohavný antisemitský útok.
Potíž je spíše v postoji společnosti. Zatímco se Francouzi vydali ve statisících protestovat proti vraždě karikaturistů, na tryzně u supermarketu byli prakticky výhradně jen Židé. Stejně tak se Francouzi nedostavili na protestní shromáždění už po vraždách v Montaubanu. Ve veřejných školách Montaubanu byli dokonce předvoláni židovští žáci a vyzváni, aby odešli do židovských škol a neohrožovali svou přítomností ostatní.
Zarážející je také postoj části intelektuální elity. Už při minulých incidentech řada autorů vynaložila velké úsilí na vyvinění pachatelů, snad aby uchránila muslimy před paušalizovanými odsudky, nebo proto, že odmítá vidět Židy jako oběti, případně jí lichotí vidět se v roli obhájců utiskovaných. Vrah Sebastiena Selama byl proto označen za duševně vyšinutého, únosci Ilana Halimiho za „pouhé kriminálníky“, zatímco Mohamed Merah byl „výjimka“, která se „nebude opakovat“.
Problém je, že se opakovala a opakovat se bude. Jen nikdo dopředu neví kdy a kde.

Jan Fingerland  – psáno pro LN