Řekne-li se „Lidice“, snad každý ví, k jaké události to slovo odkazuje. Řekneme-li naproti tomu „terezínský rodinný tábor“, většina lidí zůstane zmatena. Během jedné noci z 8. na 9. března 1944 bylo v plynových komorách Osvětimi zavražděno 3792 našich židovských spoluobčanů – mužů, žen, dětí. Největší hromadná vražda československých občanů z období nacistické okupace přesto jako by do českých dějin nepatřila. Každoročně na ni vzpomínají jen židovské obce: ti, kteří přežili, jejich potomci.
Primo Levi ve své knize „Potopení a zachránění“ o šoa napsal: „Nikdy nebylo tolik lidských životů zmařeno v tak krátkém čase a za pomoci tak vědomého spojení technologické vynalézavosti, fanatismu a krutosti.“
A na jiném místě připojil: „My, kteří jsme přežili, tvoříme výjimečnou a navíc nepatrnou menšinu. /…/ Díky obratnosti nebo štěstí jsme se nedotkli dna. Kdo se ho dotkl, kdo spatřil Gorgónu, se nevrátil, aby vyprávěl, nebo se vrátil němý.“
Ona dusící březnová noc v roce 1944 ovšem není jen příležitostí k pietní vzpomínce, byť s vědomím, že není v lidských silách v plnosti popsat ty hodiny, tu dobu. Téměř čtyři tisíce zavražděných českých Židů představovaly pozůstatky z pětitisícového transportu, který opustil Terezín o půl roku dříve.
Dalších dvanáct a půl tisíc Židů bylo z Terezína posláno do Osvětimi do konce května 1944. Důvod?
Ulehčit přelidněnému ghettu, aby v něm nacisté mohli zinscenovat divadlo pro představitele Mezinárodního výboru Červeného kříže. Vždy se přece najdou ti, kdo se násilníky nechají rádi klamat. Privilegovaní, neštěstím nepostižení, kteří se přičinlivě nebudou ptát a pro vlastní klid nebudou pátrat ve zmučených očích.
Tak švýcarský delegát Maurice Rossel po návštěvě Terezína napsal: „V ghettu jsme nalezli město, které žije téměř normálním životem“ – a navíc výslovně popřel, že by odtud s jeho obyvateli odjížděly jakékoliv transporty.
Když se takto jeden funkcionář blahosklonně zapisoval do dějin šoa, v krematoriích Osvětimi planuly ohně takřka nepřetržitě. Podle písemného svědectví vězně, který byl nucen pracovat v blízkosti plynových komor, provázel smrt českých Židů v noci z 8. na 9. března 1944 zpěv: Zněl „Kde domov můj“, ale i „Hatikva“, která se později stala hymnou izraelského státu, a rovněž Internacionála.
Ty tři písně, poselství jdoucích na smrt, zdá se mi jako by i předznamenaly život českých Židů, kteří šoa přežili a kterých je dnes už jen hrstka. Domov, jak zaznívá z české národní hymny, po válce v pravém slova smyslu nenašli a i jejich rodná země zakrátko přestala být tou, kterou znali z dob prezidentů Masaryka a Beneše.
Někteří čeští Židé uvěřili Internacionále, ale jistě ve jménu jejích idejí neočekávali antisemitské procesy a dlouhá desetiletí nenávisti komunistického státu vůči Izraeli.
Další čeští Židé emigrovali. Naděje, což je český překlad hebrejského slova „Hatikva“, je provázela, když budovali svůj nový život v židovském státě i jinde.
Ať už však byli a dnes žijí kdekoli, válečné roky jsou s nimi napořád. Pomoci přeživším šoa, kde je třeba, snažit se pochopit jejich zkušenost, vyvodit z ní závěry pro dnešní svět – to už je především úkol dalších generací.
Nezbývá než věřit, že takové noci, jako byla ta z 8. na 9. března 1944, budou mít pro ně svůj význam.
Autor je ředitel Židovského muzea v Praze