Jak už bylo oznámeno, složil jsem k 1. červenci tohoto roku funkci vrchního pražského rabína. Jakkoliv to na někoho může působit překvapivě, byl to krok, který jsem avizoval již před lety a v pražské židovské komunitě byl očekávaný. V reprezentaci pražské obce byl dokonce projednáván můj návrh, aby úřad vrchního rabína převzal izraelský rabín Menachem Kalchheim, který byl řadu let mým zástupcem, ale návrh tehdy o dva hlasy neprošel, protože většině reprezentace připadal vhodnějším nástupcem rabín David Peter, jenž se na práci rabína pro pražskou obec připravoval v Izraeli. Hned po jeho nástupu jsem také oznámil, že mu úřad předám, až se zapracuje, a kdyby nebylo jiných okolností, došlo by k tomu stejně ještě před Vysokými svátky.
Okolnosti, které mě přiměly přistoupit k tomuto kroku nyní, o pár měsíců dříve, jsou dány tím, že když člověk bilancuje, nemůže se vyhnout ani tomu, aby nebilancoval svůj soukromý život. Přitom jsem bohužel zjistil, že jsem se pro své zaujetí prací pro obec a také svou literární činností vyhýbal řešení problémů právě v soukromém životě, a je na čase uvést jej do relativní harmonie se sebou samým. Bohužel jsem si neuvědomil, jak vítaným úlovkem to bude pro lidi, kteří mne nemohou vystát a ještě deset let poté, co se poměry v pražské židovské obci opět uklidnily, myslí na pomstu za tehdy prohranou partii. Smyšlenky, které přitom pouštějí do světa, jsou tak vzdáleny skutečnosti, že kdybych se pokoušel je vyvracet, poskytoval bych zlým jazykům jen další materiál. Přesto jsem musel uznat, že čím dříve splním jejich horoucí přání, tím rychleji snad celá aféra s vrchním pražským rabínem vyprchá. Na tom jsem se také dohodl s předsedou našeho rabínského soudu rabi Noachem Landsbergem s tím, že se v pražském rabinátu budu dále věnovat úkolům, pro jejichž výkon mám předpoklady, a více pozornosti a času než dosud budu moci vynaložit na úřad vrchního zemského rabína a školu.
Na závěr mohu dodat jen to, že si nesmírně cením příslušnosti k pražské židovské obci, a že dokonce ani vůči těm, kteří o mně šíří pomluvy, necítím zášť. Je to pro mne jako pro většinu z nás rodina, a tu si nevybíráme.
Efraim K. Sidon